Permisivní výchova, která bývá často špatně chápána, zahrnuje vřelost, shovívavost a citový vztah a vyvrací představu, že vede k rozmazleným dětem. Permisivní výchova založená na propojení a péči nevychovává zlobivé děti – vychovává přemýšlivé, emočně silné a empatické lidi. Možná se neřídí přísnými pravidly, ale hlasem srdce. A to je někdy přesně to, co dítě potřebuje ke svému úspěšnému rozvoji.
Ve světě, kde jsou rodičovské styly předmětem diskusí, permisivní výchovatiše vyčnívá. Není přísné, není přehnaně kontrolující a rozhodně není rigidní. Naopak je prodchnuta vřelostí, shovívavostí a citovým vztahem. Mnoho lidí se domnívá, že tento přístup vede k rozmazleným a neposlušným dětem. Ale je tomu skutečně tak? Navzdory všeobecnému přesvědčení může permisivní výchova – pokud je praktikována vědomě – skutečně podpořit lepší emocionální vývoj, zdravější chování a pozitivnější přístup dětí k životu. Záleží však na tom, jak je tento styl výchovy uplatňován a zda vedle lásky a svobody existují také hranice. Níže se podíváme na všechny aspekty tohoto často špatně chápaného přístupu a zjistíme, jak může vychovat nejinteligentnější emocionální lidi zítřka.
„Permisivní výchova znamená žádná pravidla.“
Jednou z největších mylných představ o permisivním rodičovství je, že jde o to, že vždycky říká ano. Obecně se má za to, že takto vychovávané děti vyrůstají bez hranic a nerozumějí hranicím. To však zdaleka není pravda.
Ve skutečnosti permisivní rodiče nastavují očekávání, ale dělají to jemně. Místo toho, aby dětem stanovovali přísná pravidla, pomáhají jim rozhodovat se. Když je dětem poskytnuta svoboda s mírnými hranicemi, rozvíjí se u nich přirozené chápání odpovědnosti, místo aby jednaly ze strachu nebo ze vzpoury.
Tato svoboda pomáhá formovat nezávislé myslitele, kteří vyrostou v respektování hranic ne proto, že jsou k tomu nuceni, ale protože jsou k tomu vedeni s důvěrou.
„Příliš měkký přístup vytváří citovou závislost.“
Dalším častým mýtem je, že děti vychovávané permisivními rodiči se stávají příliš citově závislými nebo zranitelnými. Výzkumy v oblasti dětské psychologie však ukazují, že citová akceptace – která je často hlavní součástí permisivní výchovy – vytváří základ pro emoční inteligenci. Tím, že děti své pocity uznávají, místo aby je potlačovaly, se učí své emoce pojmenovávat, lépe je zpracovávat a chápat druhé. To časem podporuje rozvoj sebekontroly a empatie – vlastností, které jsou rozhodující pro správné chování a smysluplné sociální vazby. Místo toho, aby byly tyto děti citově závislé, vyrůstají často harmoničtější a méně náchylné k hromadění frustrací.
„Nedostatek disciplíny plodí neúctu.“
Jednou z častých výtek je, že souhlasné rodičovství neposkytuje dostatečnou kázeň, což vede k neuctivému chování. Zde je však překvapivá pravda: permisivní rodičovství neodmítá disciplínu. Pouze nahrazuje tresty komunikací.
Namísto kárání nebo izolace si tito rodiče povídají. Vysvětlují, argumentují a naslouchají – zejména když dojde ke konfliktům. Postupem času tento přístup učí děti, že činy mají své následky, ale také že chyby jsou součástí růstu. Tento dialog pomáhá dětem cítit se vyslyšené a respektované. A když je respekt oboustranný, je kázeň vnímána spíše jako spolupráce než jako kontrola.
„Příliš mnoho svobody vede k chaosu.“
Někteří lidé se domnívají, že příliš mnoho svobody vede k chaosu a zmatku v dětské mysli. Při bližším pohledu se však ukazuje zcela jiný obrázek. Děti vychovávané v permisivním prostředí se často cítí v bezpečí a mohou svobodně objevovat svět – ať už jde o myšlenky, emoce nebo tvůrčí činnosti. Nebojí se dělat chyby nebo být zahanbeny, což jim dodává odvahu zkoušet, selhávat a zkoušet to znovu. Tato atmosféra pomáhá dětem rozvíjet rozhodovací schopnosti, sebedůvěru a dovednost řešit problémy – klíčové vlastnosti, které tvoří základ dobrého chování.
„Buď je vše dovoleno, nebo vše zakázáno.“
Černobílé rozdělení výchovných stylů často vede ke zmatkům. Nemusíte vždy volit mezi permisivitou a autoritářstvím. Nejúčinnější permisivní rodiče často kombinují jemnost s disciplínou. Je v tom láska, ale také odpovědnost. Je tu svoboda, ale také zpětná vazba. A co je nejdůležitější, je zde důvěra – nejen v dítě, ale i ve vztahy budované v průběhu času. Dětem vychovávaným tímto způsobem může trvat trochu déle, než se naučí pravidla, ale naučí se je do hloubky a přenesou si je do dospělosti jako součást své citové struktury.
