„Skrýváme péči, protože nemilujeme zranitelnost, skrýváme vše, co je ošklivé“
V knize Když sopky stárnou autorka popisuje rozporuplné emoce ženy, která pečuje o svou matku trpící demencí.
Péče o blízkého člověka s vážnými zdravotními problémy nebo na sklonku jeho života vyvolává různé a často protichůdné emoce. Je to jedna z nevyřešených otázek: jak pomoci těm, kteří se starají, jak pomoci těm, kteří péči potřebují. V románu „Když stárnou sopky“, který vychází ze skutečných událostí a je částečně životopisný, se psycholožka hluboce zabývá tabuizovaným tématem, nepříjemným, ale takovým, s nímž se setká téměř každý z nás. Autor má více než třicetiletou praxi v práci se staršími lidmi, podílí se na výzkumu stárnutí a je doktorandem psychologie.
-Proč se o pečovatelství stále mlčí, jak je v knize zmíněno?
-Nemáme rádi zranitelnost. Máme hodně rádi štěstí, utrpení banalizujeme. Zdá se, že člověk s rakovinou, který během čtyř sezení mindfulness změnil své myšlenky, je již vyléčen. Žijeme v paradoxu zranitelnosti. Péče nás konfrontuje s křehkostí a zranitelností, proto ji skrýváme.
Skrýváme ošklivost, potřebujeme být s vitamínovými lidmi, ne s toxickými, autonomii chápeme jako soběstačnost.
Skrýváme ošklivost, potřebujeme být s vitamínovými lidmi, ne s toxickými, chápeme autonomii jako soběstačnost, ne vzájemnou závislost, která se stala něčím tajným. Všechno je to o „mně“, ‚mém‘, „pro mě“, „se mnou“. Na druhé straně se muži začali starat o děti, ale ne o rodiče.
– Nicméně tato myšlenka „vitamínových mužů“ doslova vyhodila do povětří knihkupectví…..
– Jsme generace zaměřená na péči o sebe, vstřebáváme příručky péče o sebe a stále méně se zajímáme o péči o druhé. Přešli jsme od komunitních společností ke společnostem individualistickým. Tato diktatura štěstí nechává jednotlivce osamocené a nutí je být něčím, čím nejsou, čím nejsme my. Jsme šťastní i smutní, to je součástí našeho lidského stavu. Osamělost je součástí lidského stavu, není to epidemie. Stahujeme se sami od sebe a ztrácíme hloubku života. Je těžké milovat život, aniž bychom poznali jeho temnou stránku.
-Kniha nepostrádá citové rozpory pečujícího člověka…
-Vztahy jsou složité, neskrývám jejich tvrdou stránku. Vše v našem životě je velmi rozporuplné. Ale pokud chcete ve vztahu zůstat, potřebujete závazek. Pokud nejste oddaní, nic vám nezbývá.
-Kniha se objevuje: soužití s dekadencí zastiňuje existenci
-Změní vás to. Péče buduje charakter. Být blízko křehkosti, rozkladu, ztrátě kontroly nad vlastním životem. Samozřejmě to zatemňuje existenci. Musíte se snažit pochopit, že je to součást života.
Samozřejmě, že ošetřovatelství zastiňuje existenci. Musíme se snažit uvědomit si, že je to součást života.
Přijmout sami sebe takové, jací jsme. Viděl jsem, jak se lidé, které jsem ošetřoval, změnili. A zkušenost s péčí změnila i mě, udělala mě jinou.
– Hlavní hrdinka se stará o svou matku, která trpí demencí, a neskrývá své někdy ne zrovna pozitivní pocity vůči ní, dokonce i pokusy o agresi
– Jedním z těchto pocitů je vina. Nebo také ambivalence: Mám tě moc ráda, ale nejraději bych tě zabila, ničíš mi život. Jsou to velmi složité pocity. Mnoho žen se stará o nemocné a zároveň vychovává děti. Dáváte si pauzu v profesním i osobním životě. Někdy se páry rozcházejí. Je to obrovská zátěž.
Jedním z pocitů je vina. Nebo ambivalence: Mám tě moc ráda, ale zabila bych tě, ničíš mi život.
Má smysl procházet těmito šedými zónami. Například nadhodím téma zneužívání, které je samozřejmě špatné, ale uvědomme si, že někdy jsou situace velmi složité, velmi obtížné. Musíme se na věci dívat z nadhledu, ale být k sobě trochu soucitní. Je velmi snadné soudit zvenčí.
-Většina přátel mé matky ji opustila-.
-Sama jsem viděla na ulici lidi plešatící z chemoterapie a bála jsem se k nim přiblížit. Nelíbí se nám to, nevíme, co říct, máme strach. Nepozdravíme ani neobejmeme. Musíme v tom člověku s demencí nebo pleší kvůli léčbě nebo z jiného důvodu více rozpoznat, protože se to může stát i nám. To jsem dělával já: zastavil jsem se, udělal tři kroky vzad a řekl: „Viděl jsem vás, ale neodvážil jsem se přiblížit.“ Potřebujeme soucitnější společnost, povzbuzuji k tomu, abychom udělali ty tři kroky zpět.
-Voláte spíše po soucitu než po empatii.
-Ano, empatie může být něco jako „vím, jak se cítíš“, to mi přijde trochu arogantní. Soucit naproti tomu znamená trpět s tím, kdo trpí, být tu pro něj a doprovázet ho. Vyzývám k takovému soucitu, ne k plačtivosti. Musíme se dostat na stejnou úroveň jako ostatní.
-Co si myslíte o možnosti pečovatelských domů?
– Nedémonizuji je. Pracoval jsem v domovech důchodců. Všichni chceme prožít svůj život doma nebo ve své komunitě, ale někdy se život zkomplikuje a je to nemožné.
Soucit znamená trpět s tím, kdo trpí, být tu pro něj a doprovázet ho. Přimlouvám se za tento druh soucitu, nikoliv za slzavý soucit.
Potřebujeme však změny v péči, respektování práv, etický přístup, respektování důstojnosti a autonomie. Péče by neměla být instrumentální, neměla by spočívat ve výměně plenek, ale v uskutečňování životních plánů člověka. Nemáme centra, která si zasloužíme.
– Kniha končí diskusí o smrti a výzvou: nikdo by neměl umírat sám.
-Medicína má své meze, život má své meze, a co zbývá? To, co zbývá, je být u toho, držet tě za ruku, dívat se ti do očí, být s tebou. Nic jiného se nedá dělat. Někdy také skrýváme smrt, když v tuto chvíli potřebujeme být s druhými a být doprovázeni. Před nejistotou smrti zůstává jistota jak a kdy…..
– A v souvislosti s tím vším uvádíte potřebu druhých lidí.
– Dnes v metru všichni chodí se sluchátky na uších a dívají se do mobilů. Nikdo nemluví. S takovou společností nesouhlasím. Jsem zastáncem myšlenky existence v očích druhého člověka. Spojení plus náklonnost. Musíme se zastavit na místě a dívat se. Zvykli jsme si věřit, že já je něco apriorního, ale ve skutečnosti je vždy a posteriori, vztahové.
Zastávám myšlenku existence v očích druhého. Vztah plus připoutanost. Musíme se zastavit na místě a podívat se.
Bez vztahů nejsme ničím, jsme tvořeni vztahy. Dochází k rozpadu vztahů: sociální média, transhumanismus…… Musíme to všechno přehodnotit a investovat do vztahů.
-Dalším paradoxem je, že se vyhýbáme kontaktu se stárnutím, přestože jím všichni projdeme…..
