V kultuře, která si cení hlasitosti a sebeprosazování, může být zkrocení ega překvapivě tajemstvím plnějšího, tiššího a autentičtějšího života.
Jedním z nejjasnějších znaků štěstí.
V době, kdy hluk ega prostupuje vším od sociálních médií po veřejné projevy, nabízí nový přístup v psychologii překvapivou alternativu: tiché ego. Podle výzkumu profesora Harvardovy univerzity jsou ti, kteří se naučili žít se zdrženlivějším egem, méně zaměřeným na sebeprosazování, nejen emocionálně stabilnější, ale také šťastnější.
V dnešní době se z ega stala podívaná. Digitální platformy živí kulturu neustálého schvalování, kde je důležitější vypadat než být. Problémem je, že neustálá pozornost věnovaná vlastnímu já může živit úzkost, nespokojenost a nebezpečné vnitřní odpojení. Paradoxně čím více se snažíme vyniknout, tím je naše identita křehčí.
Existuje však i jiná cesta. Tiché ego neznamená zmizení nebo popření vlastní hodnoty, ale její posílení prostřednictvím introspekce, skromnosti a otevřenosti vůči druhým. Tento způsob života jako emoční praxe je založen na čtyřech pilířích: inkluzivnější identitě, schopnosti vidět z perspektivy druhého, odhodlání k osobnímu růstu a emočním odstupu.
Ti, kdo tyto vlastnosti rozvíjejí, vykazují lepší mezilidské vztahy, větší vnitřní jasnost a dlouhodobější pohodu. Nejde o žádnou esoterickou filozofii nebo duchovní ústup. Každý může začít rozvíjet tento typ ega. Prvním krokem je na chvíli se během dne zastavit a položit si dvě otázky: „Co mohu nabídnout druhým?“ a „Co mohu ve svém okolí zlepšit a jak k tomu mohu přispět?“.
K tomu přidejte dvě silné afirmace:„Mohu se mýlit“ a „Nejsem své emoce“. Toto jednoduché každodenní cvičení může sloužit jako kotva uprostřed vnějšího hluku. V kultuře, která si cení hlasitosti a sebeprosazování, může být snížení ega překvapivě tajemstvím plnějšího, klidnějšího a autentičtějšího života. Někdy totiž skutečná síla spočívá v tichu.
