V každé konverzaci se najde někdo, kdo monopolizuje hovor, v každé skupině jsou ti, kteří zřejmě nesnesou mlčení ostatních, a v mnoha setkáních se najde někdo, kdo téměř automaticky obrací pozornost na sebe. Ačkoli je toto chování někdy spojováno se silným charismatem nebo extroverzí, za touhou být vždy středem pozornosti se může skrývat hluboká potřeba uznání nebo dokonce křehké sebevědomí. Tato tendence postihuje nejen ty, kteří ji následují, ale také ty, kteří žijí v blízkosti takových lidí, a způsobuje nerovnováhu ve vztazích a citové vyčerpání.
Podle odborníků na sociální psychologii a psychologii osobnosti může neustálá touha být středem pozornosti souviset s faktory, jako je nejistota, výchova založená na nadměrných požadavcích nebo chronická potřeba vnějšího uznání. V mnoha případech nejde jen o člověka, který si užívá pozornosti, ale o osobu, která je na ní citově závislá. Americká psychologická asociace uvádí, že toto chování může být projevem poruch, jako je narcismus nebo histriónská porucha osobnosti. Může se však projevovat i u lidí bez klinické diagnózy jako vzorec chování naučený nebo upevněný v konkurenčním prostředí nebo v sociálních sítích, které podporují neustálou pozornost. Ať tak či onak, pochopení toho, co se za tímto chováním skrývá, nám může pomoci jak vcítit se, tak nastavit zdravé hranice ve vztazích s takovými lidmi.
Proč někteří lidé chtějí být vždy středem pozornosti
Vnější souhlas jako emocionální kotva
Jedním z hlavních důvodů touhy být středem pozornosti je neustálá potřeba vnějšího uznání. Mnoho lidí se od útlého věku učí, že veřejný obdiv, lichotky nebo uznání jsou způsobem, jak získat lásku nebo uznání. Časem se tato potřeba může upevnit jako hlavní zdroj sebeúcty. Nedostatek pozornosti ze strany druhých tak může být vnímán jako osobní odmítnutí.
Tato citová závislost vede k chování, které neustále usiluje o pozornost: přerušování druhých, přehánění příběhů, vyhledávání konfliktů, aby vynikl, nebo přecitlivělost na lhostejnost. Zatímco v některých případech je to vnímáno jako přirozené, v jiných to způsobuje tiché trápení, protože osoba je závislá na druhých, aby se vždy cítila nadřazená a vynikla.
Jak uvádí Světová zdravotnická organizace ve svých doporučeních o duševním zdraví a psychosociální pohodě, rozvoj sebeúcty by měl být založen spíše na vlastní hodnotě než na srovnávání s ostatními nebo jejich hodnocení.
Poruchy osobnosti a potřeba pozornosti
V některých případech může být toto chování vyžadující pozornost spojeno s určitými klinickými stavy. Například histriónská porucha osobnosti se vyznačuje nadměrnou emocionalitou a neustálou touhou být středem pozornosti a být objektem pohledu všech.
Lidé s touto diagnózou se obvykle cítí nepříjemně, když nejsou středem pozornosti, a využívají svého vzhledu nebo chování k získání uznání.
Na druhé straně patologický narcismus – odlišný od normálního narcismu, který je do určité míry přítomen u každého z nás – zahrnuje přehnané sebevědomí a extrémní potřebu obdivu. Podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5) mohou tito lidé postrádat empatii a používat druhé jako zrcadlo, aby si potvrdili svou nadřazenost nebo důležitost. V takovém případě se obvykle jedná o poruchy, které by měly být léčeny s pomocí odborníků.
Úloha dětství a primárních vztahů
Vývojoví psychologové se shodují na tom, že mnoho těchto projevů chování má svůj původ v raném dětství. Děti, kterým se dostávalo pozornosti pouze tehdy, když dělaly něco atraktivního, nebo ty, které byly trestány za to, že se chovaly „normálně“ nebo tiše, se mohou naučit, že vyniknout je jediný způsob, jak získat lásku.
Může tomu být i naopak: u těch, kteří vyrůstali přehlíženi, se může vyvinout osobnostvyhledávající pozornost jako způsob, jak kompenzovat nedostatek uznání v raném věku. Vše tedy záleží na každém jednotlivci a na diagnóze, kterou může mít každý člověk v závislosti na oblasti svého chování.
Citová výchova a způsob hodnocení dětí má zásadní vliv na jejich budoucnost. Podle Evropské agentury pro speciální vzdělávání, je pěstování sebeúcty od dětství klíčem k rozvoji emočně vyrovnaných dospělých, kteří nejsou závislí pouze na mínění druhých lidí, aby se cítili dobře a byli milováni.
Sociální média a kultura sebevyjádření
V digitálním věku se touha být středem pozornosti stala hlavním cílem nových platforem sebevyjádření. Sociální média podporují neustálé vystavování, pozitivní komentáře a zviditelňování jako formu úspěchu. V některých případech to vedlo k nárůstu chování zaměřeného na sebe sama: příspěvky určené k získání uznání, životy upravené tak, aby vyvolávaly závist nebo obdiv, a obsedantní pozornost věnovaná počtu lajků nebo zobrazení.
Ačkoli ne všichni uživatelé spadají do této kategorie, došlo k nárůstu digitální úzkosti z image. Odborníci varují před jejím dopadem na duševní zdraví, protože potřeba udržet si atraktivní nebo úspěšnou image může způsobit frustraci, vyčerpání a nízké sebevědomí, když reakce veřejnosti nesplní očekávání.
Jak se s tímto chováním vypořádat
Když se potřeba pozornosti stane skutečným problémem jak pro jedince, tak pro jeho okolí, je důležité přistupovat k ní s porozuměním sobě samému a v případě potřeby vyhledat terapeutickou pomoc. Naučit se tolerovat ticho, radovat se z úspěchů druhých, naslouchat bez vměšování a rozvíjet vnitřní sebeúctu jsou klíčové kroky k vyrovnání této tendence.
Pro ty, kdo žijí s lidmi, kteří neustále vyžadují pozornost, je důležité stanovit hranice, aniž by v nich vyvolávali pocity viny. Empatie neznamená snášet citové opotřebení. Vytvoření prostoru pro dialog a podpora aktivního naslouchání může vést ke zdravějším a méně sebestředným vztahům.
Vyhledejte odbornou pomoc
Již jsme rozebrali, že pokud tito lidé chtějí být neustále středem pozornosti a má to velký dopad na ně samotné i na jejich okolí, je nezbytné vyhledat odbornou pomoc, aby se z tohoto začarovaného kruhu dostali.
