Věděli jste, že existuje řada frází, které opakují lidé s vysokým vzděláním? Dlouhou dobu se mnoho lidí domnívalo, že vzdělání se omezuje na to, co se učí ve škole. Tato představa je sice rozšířená, ale neúplná. Učit se matematiku, dějepis nebo přírodní vědy je jistě důležité, ale není to jediná věc, která člověka formuje. Ve skutečnosti skutečné vzdělání začíná dávno před vstupem do školy a utváří se den za dnem v rodině. Právě tam, v rodinných vztazích, se rodí zásady, kterými se člověk bude řídit po celý život.
Hodnoty vštěpované od dětství, příklad blízkých dospělých a slova používaná v každodenním životě jsou základem vzdělání mnohem hlubšího než jakákoli učebnice. Emoce, respekt, empatie, způsob komunikace…. To vše se učíme pozorováním a nasloucháním. A právě tato citová a sociální výchova, tak jemná, a přesto mocná, nakonec určuje dospělost. Koneckonců, člověk může být brilantní intelektuál, ale pokud neumí žít s ostatními nebo komunikovat s respektem, jeho světlo pravděpodobně nebude jasně zářit.
Citáty vysoce vzdělaných lidí
V každodenním styku o nás hodně vypovídá způsob, jakým oslovujeme druhé. To, jak mluvíme, jak o něco žádáme nebo jak reagujeme na nesouhlas, prozrazuje, jakou citovou výchovu jsme dostali. Jde o to mluvit s úctou, taktně, s ohledem na druhého člověka. Nezáleží na společenské třídě nebo ekonomické úrovni, ale na výchově.
Podle několika studií z oblasti sociální psychologie a komunikace mají lidé s dobrou citovou výchovou tendenci vyjadřovat se vědoměji a s větším respektem. Existují určité projevy, které jsou sice zdánlivě jednoduché nebo každodenní, ale odrážejí emoční vyspělost a skutečnou snahu pečovat o mezilidské vztahy.
1. „Prosím“ a „děkuji“.
Ačkoli jsou tato slova široce rozšířená, ne každý je používá se stejným záměrem a se stejnou frekvencí. Ve skutečnosti, když jsou vyslovena upřímně a ne ze zvyku, mají obrovský účinek. Slovo „prosím“ není jen způsob, jak o něco požádat, ale také projevit úctu k přání druhé osoby. A „děkuji“ je způsob, jak uznat a ocenit gesto, byť malé. Je snadné podceňovat sílu těchto slov, ale jsou základem harmonického soužití.
2. „Omlouvám se, jestli jsem ti ublížil.“ „Omlouvám se, pokud jsem ti ublížil.“
Požádat o odpuštění je jedna z nejodvážnějších a nejpokornějších věcí, které může člověk udělat. Ale ne každá omluva je platnou omluvou. Je velký rozdíl mezi automatickým „promiň“ a upřímným uznáním toho, jak naše slova nebo činy někoho ovlivnily. Když někdo řekne: „Promiň, jestli jsem ti ublížil,“ projevuje tím empatii, vžívá se do situace druhého člověka a přebírá emocionální odpovědnost tím, že přijímá důsledky svých činů.
3. „Co si myslíš?“
V rozhovoru nestačí jen dobře mluvit, je třeba umět také naslouchat. A jedním z nejlepších způsobů, jak projevit zájem o svého partnera, je vyzvat ho, aby se podělil o svůj názor. Otázka „Co si o tom myslíte?“ – je mnohem víc než jen formalita: je to známka toho, že si vážíme pohledu druhé osoby a jsme ochotni obohatit své vlastní obzory.
4. „Nesouhlasím, ale respektuji tvůj názor.“ V případě, že se někdo zeptá, zda souhlasí s tvým názorem, je to možné.
V tak polarizovaném světě, jako je ten náš, je schopnost vyjádřit svůj názor bez konfliktu velmi cennou dovedností. Ne vždy budeme souhlasit s názory druhých, a to je v pořádku. Důležité je, jak se s tímto nesouhlasem vypořádáme. Říci „nesouhlasím, ale respektuji tvůj názor“ svědčí o vyspělosti a touze po vzájemném porozumění, nikoli o vnucování svého názoru.
5. „Děkuji vám za váš čas.“
V rychlé společnosti, jako je ta naše, kde se vše zdá naléhavé a pozornost je krátká, se čas stal jedním z nejcennějších aktiv. Když se tedy někdo zastaví, aby nás vyslechl, pomohl nám nebo tu pro nás prostě jen byl, zaslouží si naše uznání. Říci „děkuji za váš čas“ není jen zdvořilostní gesto, je to způsob, jak ocenit to, co vám druhý člověk dal: jeho přítomnost, pozornost, energii.
6. „Chápu, jak se cítíš.“
Někdy, když nám někdo řekne, jak se cítí, nepotřebuje radu ani řešení, chce jen být pochopen. Říci „Chápu, jak se cítíš“ se může zdát jednoduché, ale je to jedna z nejsilnějších frází, které v emoční oblasti existují . Díky ní nejenže uznáme prožitek druhé osoby, ale také jí dáme pocit, že je viděna a slyšena.
Začlenění těchto vysoce vzdělaných frází do našeho každodenního jazyka je vědomým krokem k osobnímu i kolektivnímu zlepšení. Vždyť být skutečně vzdělaným člověkem nakonec neznamená jen hodně vědět, ale také umět žít ve společnosti, chovat se k druhým důstojně a budovat vztahy, které se vzájemně obohacují a doplňují.
