Maminky a tatínkové
Psycholožka sestavila několik nejčastějších frází, které jsou sice stále běžně slyšet, ale mohou poškozovat sebevědomí a emocionální vývoj dětí.
Fráze jako „děti jsou potichu, když dospělí mluví“ ovlivnily celé generace. Po desetiletí byla výchova založena spíše na moci a strachu z autority než na porozumění a respektu. Dnes se však setkáváme s novou generací matek a otců, kteří si poprvé uvědomují citovou zátěž, kterou si nesou z minulosti, a chtějí se vymanit ze vzorců chování, které je v dětství zraňovaly. Psychologie, knihy o seberozvoji a sociální média se staly důležitými spojenci při šíření nových rodičovských technik založených na empatii, naslouchání a doprovázení.
Psycholog shromáždil několik nejčastějších frází, které, ačkoli jsou stále často slyšet, mohou poškodit sebevědomí a emocionální vývoj dětí. První z nich je např: „Přestaň plakat, nebo ti dám důvod, abys opravdu plakal.“ Podle odborníka tento druh sdělení popírá emoce dítěte a učí je potlačovat své pocity. Místo bagatelizování jejich nepohodlí odborník doporučuje naslouchat jim, uznat, co se s nimi děje, a pomoci jim vyrovnat se s jejich emocemi. „Já vím, zlato. Jsem tady vedle tebe. Zvládneš to,“ nabízí jako příklad uctivé a empatické reakce.
Stojíme před novou generací maminek a tatínků, kteří si poprvé uvědomují, jakou emocionální zátěž si nesou z minulosti.
Stejně tak odbornice upozorňuje, že bychom se měli vyhnout i větám typu: „Nestydíš se za to, že ses takhle choval? Všichni se na tebe dívají“, které často slýcháme, když dítě projevuje silné emoce na veřejnosti. Takové komentáře vyjadřují stud a odmítnutí a učí dítě skrývat své pocity, aby nezpůsobilo rozpaky. Psycholog připomíná, že všechny emoce – ať už smutek, radost, hněv nebo frustrace – jsou oprávněné a úkolem dospělého není je odsuzovat, ale doprovázet. „Můžete mu říct, že ho máte rádi bez ohledu na to, jak se cítí,“ nabízí jako klíčové poselství pro rozvoj zdravého sebevědomí a bezpečných citových vztahů.
Jsme součástí generace, která se učí zacházet s hranicemi s láskou a respektem, nikoliv zneužíváním moci.
Další běžnou frází, která se předává z generace na generaci, je obávané „Protože jsem to řekl, tečka“. Tento výraz nenabízí žádné vysvětlení a neumožňuje dítěti pochopit důvod pravidla nebo omezení. Jednoduše ho učí bezvýhradně poslouchat. Tím, že dospělý jednostranně uzavře dialog a nevyslechne nebo neuzná názor dítěte, vysílá zprávu o vnucování, která může v dítěti vyvolat zmatek, frustraci nebo dokonce odmítnutí. Tím se oslabuje důvěra a vazba s dospělým. Z dlouhodobého hlediska si dítě může vypěstovat pasivní a bojácný postoj vůči autoritě, nebo naopak zaujmout vzpurný a vzdorný postoj, když k tomu dostane příležitost. Místo toho psycholog doporučuje počkat, až hněv opadne, a pak hledat řešení, až se obě strany uklidní.
Závěrem odborník poznamenává, že nutit dítě k pozdravu nebo rozloučení polibkem nebo objetím a říkat věty jako „když to neuděláš, budu smutný nebo mě ztrapníš“ mu sděluje, že je zodpovědné za emoce druhých a mělo by projevovat lásku, i když ji necítí. I když se to může zdát jako nevinné gesto, nutit děti k polibku nebo objetí je nebezpečné, protože porušuje jejich právo ovládat své tělo a stanovovat si osobní hranice. Takové vnucování je učí, že na jejich pocitech a autonomii nezáleží a že se musí zavděčit druhým, i když je jim to nepříjemné. Psycholožka proto navrhuje respektující alternativu: „Můžete dítěti říct, že se může samo rozhodnout, jak chce danou osobu pozdravit a rozloučit se s ní.“ V tomto případě je třeba, aby se dítě rozhodlo, že se s ní rozloučí. Tímto způsobem se dítě naučí, že jeho tělo patří jemu a že láska se nevnucuje, ale vybírá.
Všichni jsme někdy v životě slyšeli nebo opakovali některé z těchto vyjádření. Věnovat jim pozornost je velmi důležité, aby rodiče mohli vychovávat své děti s láskou a respektem, nikoli zneužíváním moci, uzavírá psycholog.
