Občasné mlčení v konfliktní situaci je známkou sebeovládání, ale pokud se z něj stal zvyk, mohou za ním být problémy.
Někteří lidé v konfliktní situaci raději mlčí.
Oproti konfliktním osobnostem, které v těchto rozbouřených vodách „plavou“, existují jiní, kteří v konfliktní situaci raději mlčí, nemluví a nesnaží se o zprostředkování. Toto gesto, které a priori a v některých případech může znamenat, že máme co do činění s člověkem s dobrým sebeovládáním, pokud je normou, může podle odborníků skrývat některé skryté problémy.
Abychom lépe porozuměli skrytým motivům, které mohou některé lidi přimět k mlčení, když by bylo normální vyjádřit svůj názor jako všichni ostatní, i když to vede ke konfliktu, hovořili jsme se dvěma psychology, kteří se s námi podělili o pohled psychologie na takové „příliš“ opatrné lidi ve všech možných situacích.
Mlčení v konfliktních situacích a „model vyhýbání se“
„Mlčení v konkrétní konfliktní situaci nemusí být nutně špatné, naopak může svědčit o schopnosti ovládat a regulovat frustraci. Když se však stane zvykem, může se stát problémem.“ Psycholog, hovoří především o „modelu vyhýbání se“, který stojí za člověkem, jenž v konfliktních situacích vždy mlčí.
„Takoví lidé nejenže utíkají před konflikty, ale utíkají i před emocemi nebo bolestnými pocity, které tyto konfrontace mohou vyvolat.“ Pokud jde o důvody, které stojí za takovým vyhýbáním, „může jít o strategii, jak se vyhnout pocitu bolesti, protože se necítí být schopni přijmout následky“.
Hluboko uvnitř je strach ze ztráty citového spojení. Když zažíváme pocity nejistoty nebo nízké sebeúcty, reagujeme také často „nekonfliktně“ ze strachu, že se mýlíme, že se mýlíme nebo že budeme vypadat hloupě. Máme tak pocit, že vyhýbání se konfliktům nás chrání před odmítnutím a zabraňuje tomu, abychom působili zranitelně.
Dopady násilného prostředí
Lidé, kteří žili v násilném prostředí, se mohou v konfliktu odmítat bránit a raději mlčet.
Lidé, kteří vyrůstali v rodinách nebo kruzích, které byly násilné nebo dokonce agresivní, „mají tendenci vyvinout si silnou averzi vůči konfliktům kvůli kontextu, v němž vyrůstali. Je to proto, že neustálé konflikty, kterým byli v minulosti svědky, je činí zranitelnými, nejistými a obávajícími se fyzického a emocionálního násilí.“
Faktem je, že emocionální zranění, pokud nejsou řádně zahojena nebo alespoň zpracována, „se pravděpodobně znovu aktivují pokaždé, když je osoba zapojená do konfliktu konfrontována s konfliktní situací. Při tomto okamžitém poplachu jeho vzorec chování založený na vyhýbání se způsobí, že bude mlčet, aby se ochránil.
Další důvody pro stanovení hranic a konfrontaci s konfliktem
Kultura „všeho dobrého“ delegitimizovala právo projevit hněv a vztek.
Psycholog, spisovatel a vysokoškolský pedagog tentokrát analyzuje tři důvody, kromě strachu z konfliktu, které mohou vést k tomu, že lidé nereagují na situace, v nichž by měli stanovit hranice.
1. Pocit viny za projevení hněvu v konfliktu
První důvod se týká „člověka s vysokým pocitem viny, který považuje hněv spíše za něco zlého než za emoci, která nám zřejmě dává možnost bránit se (zde si můžeme všimnout důležité role “benevolentní“ kultury, která hněv a konflikt démonizovala a delegitimizovala ).
V takových případech „ten, kdo mlčí, tak činí proto, že sice ví, že se může bránit, ale domnívá se, že pokud tak učiní otevřeně, jde o zlý úmysl. Dalším krokem by bylo bezvýhradné podřízení se vlastnímu morálnímu úsudku nebo úsudku druhých, a proto volí mlčení“.
Tento hněv, který nevyléváme, se mění v hněv na sebe sama v podobě pocitu viny. „Vzniká tak začarovaný kruh: nebráním se, cítím se ještě provinileji … A pak se bráním ještě méně, abych se tomu vyhnul.
2. „Vždyť moje bolest není tak důležitá.“ A tak si říkám, že to není důležité.
Lidé, kteří v konfliktu mlčí, mohou mít nízké sebevědomí.
Dalším častým důvodem, proč lidé nereagují na konflikt, je „vnitřní pocit, že naše bolest není důležitá. To lze pozorovat u mnoha lidí, kteří jsou schopni bránit druhé a mluvit za různé věci, ale ne za sebe.“
Tento pocit méněcennosti „pochází ze situací opuštění, ponížení a neustálého znehodnocování. Výsledkem je velmi nízké sebevědomí a nedostatek soucitu a empatie k vlastnímu utrpení. Pokud na mé bolesti nezáleží, proč bych za ni měl bojovat?“.
3 – Trauma z minulosti, emoční blok
Třetí důvod se může objevit „u lidí, kteří jsou velmi emočně odpojeni a zablokováni, obvykle v důsledku různých traumat. Zvláště důležité je, pokud se v minulosti vyskytly situace, kdy byli bezbranní a internalizovali si tento pocit bezmoci„.
Toto zablokování v důsledku traumat z minulosti jim brání reagovat na to, co se děje. Stručně řečeno, tito lidé sice nemají přímý problém s konfliktem, ale reagují na něj v důsledku emočního odloučení.
